pátek 3. října 2014

Speciál s Darrenem Shanem (12) - Giveaway o DS knihy - Vyhlášení


Konečně je tu slíbené vyhlášení výsledků velké soutěže o knihy od Darrena v rámci Blog Tour, do které ceny věnovalo úžasné nakladatelství CooBoo. Slíbila jsem vám i ukázku prací, a tady to máme. Přišlo mi celkem 6 příspěvků, které mají na svědomí pouze 3 lidé. Takže vy ostatní, ochudili jste se o možnost vyhrát. Tyhle tři slečny ne. A tak jsem se rozhodla odměnit kazdou z nich, výher je totiž tak akorát.


1. Démoni

Úkol: Vytvořte nového démona.
Cena: První díl Demonaty
Zúčastnily se pouze dvě slečny, a to Domika a Monika.
Demonatu vyhrává Monika, která se rozhodla úkol zpracovat formou příběhu.

Mutant Lorda Lítosti od Domiky
Schovávala jsem se v rohu místnosti, lapala jsem po dechu a srdce jsem měla obalené čímsi, co mi ho rozežíralo a drtilo zároveň jako velká silná ruka, která ví, jak se dostat bez porušení do hrudníku a napáchat škodu. Tlouklo mi, jako když by kovalo podkovu, a já se děsně bála, že je to slyšet, že nemá cenu se schovávat za ten stůl, že nemá cenu zadržovat vzlyky a nespočetně mrkat, protože přes velké teplé slzy nevidím. 
                Olízla jsem si rty, které byly vlhké a slané. Ruku jsem si zatlačila na bok, do kterého mi vyrážela bodavá bolest. Náhle se můj přerývaný dech zastavil a po zádech mi přeběhl mráz, husina se mi nekontrolovatelně rozlezla po rukách a nohách a v očích mi začalo pálit, dlouho jsem nemrkala. Byl tam. Musel tam být. Cítila jsem to. Když jsem si ho vybavila, zježily se mi chloupky, vždycky jsem si myslela, že je to jen nějaký slovní obrat, ale ono to skutečně bylo možné! Ačkoliv jsem se šíleně bála, nemohla jsem odolat nutkání nahlédnout, zda tam skutečně je. Instinktivně jsem si dala ruku před pusu, abych udusila zalapání. 
                Oči měl velké a černé bez víček, kůži měl zjevně hrubou a na některých místech ztvrdlou, nad dvěma dírami pro nos měl krátký tupý roh, který však byl potřísněný krví, mojí krví, která se skvěla i nad levým okem a na špičatých zubech, které tvořily dokonalé dvě řady nahoře a dvě dole. Ta druhá řada zubů vypadala, že slouží pro lepší roztrhání masa, které urvala ta první, tahle ji měla naporcovat, ne rozžvýkat, ale rozervat na kusy. O to bizarnější byla malá ouška, jež by za jiných okolností byla roztomilá, protáčela se, jako by hledala kdejaký nepatrný zvuk. Tělo vypadalo jak gepardí, musela jsem nad svou dedukcí pokývat hlavou, jelikož to by vysvětlovalo i rychlost tohoto tvora. Celý byl tmavý, jako kdyby si pro vás přišla ta nejhorší noční můra. 
                Potvora najednou zničehonic natočila hlavu na stranu v nečekaném údivu, jako kdyby ji něco potěšilo. Její ocas se stočil k hlavě, na jeho konci byl velký dráp, věřila jsem tomu, že rána tímto by byla smrtelná, ať už vylučuje jed, nebo ne. 
                Najednou se napřímil, takže je skutečně kočkovitou šelmou? dokonalým predátorem? a proč tohle řeším?, v jasném neskrývaném útoku. Nedokázala jsem zavřít oči, nedokázala jsem zaječet, jen mi unikl dech z krku, ani jsem nevěděla, že ho zadržuju. Myslela jsem si, že jsem zdřevěněla, neschopná se pohnout, o to víc mě udivilo, když jsem zjistila, že jsem vyběhla ze svého úkrytu. Kde se to ve mně vzalo? Nepamatuju se, že bych na to byť jen pomyslela. Plíce mi zahořely v šílené agonii, začerňovalo se mi před očima, nebyla jsem schopná si udržet kyslík, uvažovala jsem nad tím, jestli nedošel v celém vesmíru, až po chvíli mi došlo, že mi musel přední linií zubů prokousnout plíce. Na obličeji se mi vyčarovala šílená grimasa umírajícího blázna, takhle zemřu?
- Monika
2. Peklo

Úkol: Vytvořte či namalovat scénu z Demonaty, kde se bude objevovat Lord Lítost. Mohla být i vymyšlená.
Cena: Desátý díl Demonaty
Zúčastnily se pouze dvě slečny, a to opět Domika a Monika.
Demonatu 10 vyhrává Domika, která vytvořila velmi osobité dílo. Respektive zrekonstruovala moji vlastní svatbu.

Moje svatba s Lordem Lítostí od Domiky (je tam i Vein!)
Monča se rozhodla pro velmi osobitou básničku o Lordu L. a jeho fámulech.

Lord Lítost, tam, kde srdce je
se nikdy nemyje,
ruku bys jím mohl prostrčit,
kdekdo by se mohl opičit,
však poslední počin tvůj by to byl,
možná malý kousíček by z tebe zbyl
 
Právě se mrzutě prochází,
nic k snědku nenachází
"Nějaký smutek a beznaděj,
hmmm, plány se jenom doladěj!
Celým tělem mi vibruje,
celý svět se raduje!
Mám hlad!"
 
Céva se po rukách prochází,
pohled pána ji zamrazí,
raději najít Artérii,
než pán propadne hysterii,
vytvoříme mu děs a strach,
je velice šikovný, ten můj brach
 
Céva se nese vznešeně,
oči Artérie těkají nezbedně,
oba myslí na pána svého,
velkého démona krvavého
"Dneska je to obzvlášť zlý,"
zazněl zvuk z Cévy mdlý,
"Ani šachy nezabraly, Artérie!"
"Ani vnitřnosti té malé zmije?!"
"Té malé letušky?"
"Mmm, mám velkou slabost pro letušky."
"Artérie!" okřikne ho Céva svou velkou tlamou,
nemá zrovna moc náladu hravou.
 
Oba se lačně rozhlíží,
nebojte se, nic nepřehlíží,
vtom zahlédnou skupinku dětiček,
Artérie jednomu ukousne malíček
a pak začne pravá zábava!
3. Upíři

Úkol: Já a upíři - libovolné zpracování
Cena: Larten Hroozley 1 a Madame Okta
Zúčastnily se pouze dvě slečny, a to Monča a Míša.
Ceny vyhrává Míša, která nakreslila Lartena a ještě něco sepsala.

Monika a upíři 
Objevení upírů přineslo samozřejmě do života chaos. Velký neměnný chaos. A následně, znenadání, akceptaci. Ačkoliv se to může zdát totálně zvláštní a ulítlé, říkáte si, že není možné, aby si na to člověk zvykl, přeci jen strachem se člověk nepřejí, ale světe div se, stalo se tak. Bylo to hned před tím, než na povrch přišly zprávy, že na upírech dělají testy a pokusy. 
                Upíři jsou stále více temperamentní, jsou rozezlení, protože je chlápci v bílých uniformách s obrázkem přeškrtnutých špičáků nad pravým prsem chytají a odváží je bůhvíkam. Ani lidé nejsou klidní, upíři se po nás sápou a zahryzávají se nám do krku, lámou nám ruce v náporu chtíče a žízně a zároveň zlostí na náš druh, na druh, který byl kdysi i jejich vlastním, jejich domovem a jejich rodinou. 
                Nikdo nám nikdy neřekl, co s upíry dělají, i když se nějaké informace šíří, nepřijde mi to pravděpodobné, anebo možná jen nechci, aby to byla pravda. Nikdo by takhle neměl trpět, nikdy jsem neměla nic proti testům na zvířatech, ano, je to smutné, ale co s tím jeden zmůže, ale upíři mají mozek, nejsou to hlupáci, kteří nemají city, oni rozumí, ví, co se jim děje. Rozumí proč
                Nicméně výzkum nám přinesl řadu užitečných věcí. Jak je známo již od začátku, zabít anebo zranit upíra je zhola nemožné. Nejenže mají skvělé reflexy, ale jejich organismus je daleko vyvinutější než ten náš. Jako když mladé ještěrce urvete ocas a on jí zase doroste. Není to humánní, ale kdo v tomto světě myslí na lidskost, lidé jsou čím dál víc bezohlednější už jen vůči sobě samým. 
                Jsou tací, kteří přípravky, které byly testované na upírech (anebo na základě nich vyvinuté) odmítají. Jsou odpůrci, kteří chodí s transparenty, ale pak jsou tu tací (a je jich většina), kterou to velice mrzí a bolí, ale kdo by nevyužil zdokonalení lékařské práce na skoro perfektní úrovni? Anebo kosmetiku, která dráždí krev ve vašem těle jako adrenalin? Vaše tváře zčervenají, rty jakoby nabydou tou dokonalou rudou žhavou krví. Asi podobně jako když se upír dotkne rty vašeho krku, jen jejich dotyk vyvolává reakci vašeho těla. Jak se jim podařilo udržet existenci pod pokličkou, nemám nejmenší tušení. Ale nemyslím si, že by bylo tak nereálné, aby i samotní upíři měli mezi sebou nějaké nadané vědce, kteří jsou významní v jejich světě asi jako mezi lidmi samotný Alfred Nobel. Proč by nebyli schopní vyvinout technologie, léky a věci jim potřebné? 
                Pochopitelně zpočátku nevzbuzovali upíři jen strach, ale také závist. Kdekdo si posteskl nad svou ztracenou milovanou Gladis, která zemřela rukou Osudu-Rakoviny, přesto si tu chodí upíří, kteří neztratí nic ze své síly a ani jejich tělo nezchřadne, nepodlehnou žádné nemoci a nemusí se tak skoro o nic strachovat. 
                Vzhledem k tomu, že desetiletí pro upíry neznamenají nic, životy začínají počítat až ve stovkách, bylo Objevení zásadním bodem v jejich existenci. Mnozí byli rádi, nemuseli se tak přetvařovat a bylo také viditelné, že kroky, které museli užívat k maskování jejich odlišnosti, nebylo něco, co by bylo zábavné. Zkrátka došlo k odhalení a přátelé, protože mi věřte, že o počtu upírů se vám nikdy ani nesnilo a mnozí (spousta!) byli vaši známí, se museli rozhodnout, zda je přijmout takoví, jací jsou nebo nikoliv. Pravděpodobně je nebavilo se pohybovat jen v upírských kruzích, kde však nemuseli skrývat, čím jsou, ale chtěli se také začlenit do společnosti nás. Ať už pro zábavu, nebo pro nostalgii. Mnohdy to tak bylo jen ze začátku, pak se sžili s návyky natolik, že se chovali jako ostatní, asi krom večerního krvavého jídelníčku. 
                Kde je původ Objevení, to se neví. Nevím, jestli tomu kdy bylo jinak. Prostě nás ta zpráva jednoho rána zasáhla stejně jako kterákoliv jiná pohroma, která však zaplavila celý svět. Ten den si pamatuju. Vstala jsem z postele, malátně se dobelhala do koupelny, záda mě bolela, jelikož jsme den předtím koupili novou matraci, na kterou si mé tělo ještě nezvyklo, do lebky mi mistr tesař pravděpodobně vytesával sousoší, po vyčištění zubů jsem jako obvykle vykašlala krev (tuberkulóza mi vzala přítele) a odebrala se do kuchyně, a to je to místo, kde jsem se to dozvěděla. 
                Když se to vezme, ani mi netrvalo dlouho si zvyknout na to, že kašlání krve, bolesti hlavy a všechno ostatní zmizelo. 
- Monika 
Míša a upíři
Já a upíři. Upíři byli v mém životě už od malička. Jako skoro každá holka v naší generaci, jsem byla poblázněná do Edwarda „třpytící discokoule“ Cullena. Vážně trapné, dneska se mi to celé, tak nějak hnusí.  
Asi okolo třetí třídy jsem slyšela dvě spolužačky, jak se baví o úžasné sérii o upírech. Anička, tak se jmenovala spolužačka, která byla shodou okolností ten největší knihomol, jakého jsem kdy viděla, barvitě líčila mé kamarádce Nikol, jak je to sága plná krve, nestvůr, upírů a vlčích mužů. Zrovna když jsem je zaslechla, tak Anička vykládala něco o Ervém a já se jich tenkrát jen blbě zeptala, jestli je ta knížka o plynu (narážka na RWE) a tím jsem to celé tak nějak odmávla. Vůbec jsem se o to dále nezajímala. 
Jenže pak, asi o rok, dva později mě učitelka za trest posadila za Aničkou. Anička totiž vždy byla před učiteli tichá a hodná (aby taky ne, když si ustavičně četla pod lavicí, jenže to učitelé neviděli, jelikož ona seděla v poslední lavici), a tak mě tam za trest šoupla a myslela si, že se tam nebudu bavit. Jak ta se tenkrát zmýlila. Anička mě postupně zasvětila do tajů knih. Prvně jsme se bavily jen o Harry Potterovi, kterého jsem já tenkrát poprvé četla, ale pak mi Anča začala doporučovat a nosit knížky. A tak se nějak stalo, že mi jednou donesla Madame Oktu. Ač nesnáším pavouky a jen díky té obálce jsme měla chuť začít ječet, ten příběh byl láska na první pohled (přečtení?). Doopravdy jsem se do toho zamilovala. 
První díl jsem přečetla během jednoho školního dne a brzy se začala shánět po dalších, a tak jsem si v jednom výprodeji na internetu koupila celou ságu (teda kromě Krvavých chodeb, ten díl není nikde k sehnání). 
Od té doby jsem tuhle upírskou ságu přečetla několikrát. A láska mého života je Larten. Larten je prostě úžasný a při jeho smrti jsem brečela snad nejvíc za celý život. I proto ti přikládám obrázek Lartena namalovaný mnou. Není to z mé hlavy, mé výtvarné nadání se totiž okolo mého desátého roku chytilo s fantazií a kreativitou za ruku a společně odhopsaly pryč ze mě. Takže je to okopírovaný obrázek, který je naprosto odstrašující a už rozhodně vůbec nevypadá jako Larten. Ale to nejsmutnější je na tom to, že i přes tyto všechny nedostatky, je to asi ten nejhezčí obrázek, jaký jsem kdy namalovala. 
Lartenek od Míši (Předloha od Zig-Zag Zero)

Žádné komentáře :

Okomentovat